Minulý týden proběhl v Olomouci mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, v rámci kterého se návštěvníci mohli zúčastnit i lákavých doprovodných aktivit. Jednou z nich byl historicky první český Radio Speed Dating, netradiční způsob seznamování rozhlasových tvůrců a posluchačů. Tři minuty, dvanáct tvůrců na svých stanovištích a rande mohlo začít.
Otázky se mohly týkat čehokoliv, od práce v rozhlase, situace v médiích až po koníčky, nebo dojmy ze samotného festivalu.
Vzpomenete si, jaké bylo vaše první vysílání do éteru?
Zuzana Vojtíšková Drtinová – slovesná dramaturgyně ČRo
Kupodivu to nebylo v Českém rozhlase. Bylo to někdy v 90. letech v soukromém rádiu Metuje v Náchodě, které už dnes nevysílá, respektive se jmenuje jinak a nějak se celé přerodilo. Vypadl jim tehdy noční moderátor a já jsem se tam nějakou náhodou nachomýtla. Už tehdy jsem dělala redaktorku v rozhlase, ale nemoderovala jsem živě. A tady v tu noc mně nabídli, jestli je zachráním a já jsem si řekla, je to sice strašný risk, ale zkusím to. Tím, že to bylo v noci, a ještě soukromé rádio, tak jsem neměla takovou trému, jako bych asi měla ve všední den na Radiožurnálu. Tím pádem mně to hrozně pomohlo k tomu, že jsem se uvolnila a přišla jsem na to, že živé vysílání není tak strašné, jak může vypadat.
Jan Herget – redaktor a reportér domácí redakce ČRo
Mnohem zábavnější a dramatičtější byl můj první živý vstup. Čehož jsem se vždycky strašně bál, ale pak po nějakém čase jsem si to oblíbil a zamiloval, protože jsem líný, nechtějí se mi psát texty a je prostě jednoduší začít mluvit. Byl jsem na místě, kde byl atentát na Heydricha a je tam dnes památník. Tehdy tam poklepávali základní kámen budoucího památníku, takže jen kámen a nic. Já byl na místě s vypnutým telefonem, hezky jsem si natáčel reportáž, a to jsem pracoval v rozhlase teprve měsíc a půl. Pak když jsem šel od toho místa natáčení k tramvaji, že pojedu v půl dvanácté v klidu do rádia sestříhat reportáž, tak jsem se podíval na ztišený mobil a tam osm nepřijatých hovorů. Volám zpátky, a to bylo už vysílací. Kdy oni mi řekli: „No, my vás nemůžeme sehnat na živý vstup, máte živý vstup, takže jdete za 5 minut.“ Okamžitě jsem vystoupil z tramvaje na nejbližší zastávce, sednul jsem si v parku na kolektor u Nemocnice Na Bulovce, rychle jsem si na papír začal psát nějaké poznámky a už volali. Byl to absolutní adrenalin, bez přípravy, úplně z oleje. Moderátorka se zeptala na tři věci, já jsem řekl, že jednou tam bude pomník a dneska tam není nic. Že tam byli dudáci, pamětníci a historici, klepli tam na nějaký šutr a nazdar no.
Renata Venclová – slovesná dramaturgyně ČRo
Bylo strašlivé, právě proto, že jako dramaturg rozhlasových her na mikrofon nechodím úplně často. Ale tehdy jsem v té profesi ještě nebyla tak usazená a přihlásila jsem se do konkurzu Českého rozhlasu na hlasatelku a moderátorku. Šla jsem na konkurz, který se mnou dělala Markéta Jahodová. Do dneška si na to pamatuji a ona určitě milosrdně zapomněla. Bylo to v Karlíně a tam jsem skládala zkoušku, podobnou jako všichni. Četla jsem kus zpráv, měla jsem uvést pořad a pak jsem měla reagovat, jak bych si poradila v situaci, kdy bych měla uvést pořad, ale on se nerozjel. Měla jsem spontánně zareagovat, takže si na to velmi dobře pamatuji. Pozoruhodné je, že jsem tím konkurzem prošla a byla jsem vybrána.
Kdo z vašich kolegů a kolegyň má podle vás libozvučný hlas?
Lenka Veverková – slovesná dramaturgyně ČRo
Já mám pocit, že nemám ráda už takové ty provařené hlasy, jako je například Eva Stryková, protože ji je tam dle mého hrozně moc. Neznamená to však, že by nebyla dobrá. Mám ráda Honzu Hájka a Ivanu Uhlířovou.
Dan Moravec – vedoucí tvůrčí skupiny Dokument ČRo
Mě baví moje kolegyně Brit Jensen, dramaturgyně dokumentu, která je Dánka a nemá hezký hlas vůbec. Ale má strašně sexy akcent. Její čeština je hrozně sexy tím, jak je roztomilá, prostě její akcent je zajímavý.
Jan Suchan – sportovní redaktor ČRo
Mně se vždycky strašně líbil hlas Vojty Bidrmana, jakožto moderátora Radiožurnálu, dále Pavla Poláka, německého zpravodaje a Honzy Pokorného staršího, dnes už ředitele zpravodajství. Nemůžu říct, že bych měl vyloženě vzor po téhle hlasové stránce, po stránce reportérské je to ale Honza Kaliba a Honza Plašil nebo Tomáš Kohout.
Ľubomír Smatana – redaktor ČRo
Rozhodně Jiří Hošek, ten má takový hutný rozhlasový hlas. Potom mají zajímavý hlas některé holky, třeba Lucie Výborná. Ono je na tom zajímavé to, že čím déle je člověk v rádiu, tak si na ten jeho hlas lidi zvykají a považují ho za unikátní. Jsou takoví, co neumí moc mluvit, mají dokonce i vadu řeči, ale po těch letech si na ně lidi tak zvyknou, že považují jejich hlas za součást stanice a toho ta stanice využívá pro různé věci.
Utkvěla vám v paměti nějaká vtipná historka z rozhlasového prostředí?
Jan Kaliba – sportovní redaktor ČRo
Byl to živý vstup z armádního sportovce roku, někdy před dvanácti lety. Pamatuji si, že tam byla Barbora Špotáková v armádní uniformě a že jsem dělal do tehdejšího Sportžurnálu, který byl ještě ve všední dny, asi 3-4 minutový vstup. Vsadil jsem se s někým, jestli řeknu slovo „tetřev“. Řekl jsem ho, nějakou souvislost jsem tam našel a vyhrál jsem pečeného tetřeva. Po roce jsem zjistil, že na mě ušili boudu a nebyl to tetřev, ale nějaké obyčejné přerostlé kuře.
Ivan Studený – slovesný dramaturg ČRo
Já jsem natočil naprosto přelomový rozhovor se Štěpánem Rakem, kytarovým virtuózem a akademickým profesorem skladby. Byl to skvělý rozhovor, v době kdy jel na Ukrajinu seznámit se tam se svými příbuznými, protože se sem dostal v době osvobození Prahy na konci druhé světové války. Svěřil se mi a já jsem celou dobu neměl zapnuté tlačítko „record“, takže mám někde v éteru ve vesmíru nahraný úžasný rozhovor.
Dan Moravec – vedoucí tvůrčí skupiny Dokument ČRo
Jednou jedinkrát se mi stalo, že jsem nevěděl jak dál. Samozřejmě máte v záloze takové ty chytré věty na hosta jako: „Zkuste jen krátce shrnout, to, co jste právě řekl. Hm to je zajímavé, to posluchače určitě zajímá. Dáme si písničku.“ Ale já jsem nebyl schopný říct vůbec nic a vůbec nevím proč, totální okno. Stalo se mi jednou v životě a je to hrozně hnusný. Protože sedíte, čumíte a vůbec nevíte co se děje a on ten technik stejně čumí na vás a tu písničku prostě nepustí. Subjektivně to vypadá na deset minut, ve skutečnosti je to jen pár vteřin.
Co byste doporučili zájemcům o práci v rozhlase?
Josef Podstata – ředitel ČRo Olomouc a ČRo Ostrava
Hodně sebereflexe, zpětné vazby a hodně profesní pokory. Já teď často mívám tak trochu psychologický problém s takovou tou drzostí, která není oprávněná. Spousta mladých má dnes pocit, že přišel mistr světa amoleta a za ním ještě nic není. Naopak ti největší frajeři mají pokoru.
Jiří Hošek – zahraniční analytik a moderátor ČRo, šéfkomentátor Seznam TV
Doporučil bych jim, aby se nesoustředili jen na novinářskou práci. Záleží na tom, aby měli více než základní rozhled o domácí a zahraniční politice, kultuře, sportu a tak dále. Aby nebyli jenom takové ty „talking heads“ – na tady máš papír a přečti to. Myslím si, že moderátor by měl nabídnout nějakou přidanou hodnotu. Vždycky, když za mnou chodili zájemci o práci a říkali, že dělají žurnalistiku, často jsem zjišťoval, že pouze žurnalistika je prázdná bublina. To, že víte, kdy začali vycházet New York Times je sice fajn, ale není to reálná kvalifikace. Proto jsem doporučoval, aby lidi kromě žurnalistiky, dělali ještě něco dalšího.
Přemysl Hnilička – šéfredaktor stránek Panáček v říši mluveného slova
Rozhlas je médium, které vás vcucne, pohltí, vycucne a pak vyplivne. To znamená, s jakým entusiazmem do něj budete vcházet, s takovou nenávistí z něj budete odcházet. Je dobré si najít nějaké body v životě, které se netýkají rozhlasu. Protože v momentě, kdy se vás rozhlas za dvacet, třicet let zbaví, je důležité tomu nepropadnout. Existuje spousta skvělých rozhlasáků, kteří odešli z rozhlasu s různou mírou kvalitního rozloučení (s rozhlasem se loučí velmi hnusně) a znám jich spoustu, kteří pracovali a vytvářeli nádherné věci a teď rozhlasu nedokáží přijít na jméno. Je dobré si najít nějaké útočiště jinde, aby se z toho člověk nezhroutil.